glittry

20. října 2007 v 21:39 |  o mě a o mich kamarádech
tady sou dalsi glitter napisi
Image hosted by ImageShack Image hosted by ImageShack Image hosted by ImageShack Image hosted by ImageShack Image hosted by ImageShack

Missourský klusák - foto

8. září 2007 v 11:43 | Majinka |  Koně
Hermín
 


Missourský klusák - historie

8. září 2007 v 11:38 | Majinka |  Koně
Missourský klusák je jedno z nejstarších a nejméně známých amerických plemen. Jeho počátky se kladou do období kolem roku 1820, kdy se osadníci z pahorkatin a planáží v Kentucky, Tennessee a Virginie přestěhovali na západ za Mississippi a usadili se na plošině Ozark v Missouri. Byli to z valné části sportovní jezdci, a proto s sebou vzali plnokrevníky, morgany i araby. Klisny se připouštěly k nejrychlejším hřebcům, a tak vznikaly četné rodiny. Plemenná kniha byla otevřena v roce 1948 a během třiceti let se rozrostla na 15 000 zapsaných jedinců...

Název plemene:

Missouri Fox Trotter

Vysvětlení názvu:

Plemeno je pojmenováno po americkém státě Missoury, který vznikl v roce 1821, když se již výše jmenovaní osadníci přestěhovali do této oblasti. Fox Trot, čili liščí klus, je pro toto plemeno charakteristický a vrozený chod.

Původ a historie:

Koně osadníků - plnokrevníci, morgani a arabové - dali vzniknout tomuto plemeni. Vznikaly četné rodiny. Jednou z nejvýznamnějších rodin je Brimmer, která vzešla ze závodního koně téhož jména, potomka dovezeného plnokrevníka Jolly Roger. Brimmery choval Moses Locke Alsup, jehož rodina se v Ozarkské hornatině usadila už před občanskou válkou (1861 - 1865). Jinou slavnou rodinou těchto koní je Kisses. Vznikli na základě kmenů Diamond a Fox, když William Dunn, který choval dobré morgany z Illinois a Kentucky, připářoval tyto různé typy s plnokrevníkem - získal vynikajícího plodného plemeníka jménem Old Skip. Později se do chovu zařadili i dva velcí plemeníci saddlebreda, kteří měli zlepšit plemeno. Byl to Chif, který pocházel z dánského kmene a Cotham Dare, plodný předek klusáků v okresech Douglas, Wright a Ozark. Do chovu se dostala i příměs krve tennesseeského mimochodníka.
Původně se koně jako Brimmerové, Colddecks nebo Copper Bottoms chovali jak k dostihům, tak jako všestranní užitkoví koně. Avšak puritánská náboženská nesnášenlivost brzy učinila přítrž všemu, co považovala z frivolní, a tudíž hřísnou ztrátu času. Následkem toho se ozarkští chovatelé koní soustředili na snahu vychovat koně dokonale přizpůsobeného jejich podmínkám a potřebám.
Bylo zapotřebí koně silného, vytrvalého, s jistým hladným chodem, který by dokázal s co nejmenší únavou jezdce i sebe samého překonávat dlouhé trasy v neschůdném kraji. Výsledkem upevnění typu koně pečlivě řízenou příbuzenskou plemenitbou a zlepšení přilitím krve amerického jezdeckého koně se skutečně stalo zvíře s velmi hladkým chodem, který se navíc vyznačoval jedinečným, charakteristickým ideálním mimochodem.
V roce 1948 se 15 lidí rozhodlo udělat něco pro záchranu zvolna mizejícího plemene, a proto byla založena Asociace plemene Missouri Fox Trotter. Naneštěstí všechny záznamy a plemenné knihy shořely při požáru, takže o soustavné plemenářské práci lze hovořit až od roku 1958, kdy došlo k reorganizaci asociace. Dnes je registrováno asi 35 000 koní tohoto plemene jen ve Spojených státech a Kanadě, ale není bez zajímavosti, že se tito koně chovají i v Německu a Rakousku. Asociace plemene Missouri Fox Trotter vydává vlastní časopis a od roku 1959 pořádá Celebration Show, na níž jsou korunováni šampióni plemene.

Fox Trot:

Pohyb označovaný jako fox trot je přerušovaný mimochod, zaručující velkou jistotu kroku. Jednoduše řečeno, kůň předníma nohama velmi energicky kráčí, zatímco zadní končetiny klušou, a přitom vstupují do stop nohou předních s malým sklouznutím dopředu. Sklouznutí, které musí směřovat přímo dopředu, zmírňuje otřesy dolních částí končetin a velmi výrazně tlumí pohyby hřbetu, takže ten zůstává prakticky stále na stejné úrovni. Díky tomu může jezdec sedět v sedle zcela nerušeně, aniž by pocítil otřesy způsobené pohybem. Fox trot dosahuje na dlouhých cestách rychlosti 8 - 12 km v hodině, na kratší trasy až 16 km v hodině. Mimochod doprovází pokyvování hlavou nahoru a dolů, čímž se tento klusák podobá tennesseeskému mimochodníkovi, který navíc rytmicky nadzdvihuje přistřižený ocas.
Další chody jsou čtyřdobý krok, význačný tím, že zadní nohy zřetelně přestihují přední a dále drobný klus, něco mezi nízkým, rychlým kovbojským lopem na delší otěži a pomalým mimochodem tennesseeského mimochodníka nebo saddlebreda. Na rozdíl od těchto dvou plemen nemá fox trotter vysoký krok a všechny umělé pomůcky, které mají ovlivnit držení nebo nasazení ohonu, jsou zakázány. Podobně není dovoleno mimořádné zatěžování nohou zvlášť vyrobenými těžkými podkovami, a pokud nějaký kůň má na korunce odřeniny, prozrazující použití řetězů jako zátěže, je okamžitě diskvalifikován. Na výstavách se 40% bodů hodnotí fox trot a po 20% získává kůň za další chody, tj. krok, klus a celkový vzhled. Na rozdíl od saddlebreda a tennesseeského mimochodníka se na missourského klusáka používá westernové sedlo a uždění.
Missourký klusák

Popis a charakteristika:

Výška příslušníků tohoto plemene se pohybuje od 142 do 162 cm. Převažuje ryzé zbarvení ve všech odstínech, obyčejně s bílými znaky, ale povoleny jsou všechny barvy včetně strakáčů a hermelínů. Trotter by měl mít jemnou, čistou a inteligentní hlavu s živýma, zahrocenýma ušima a úzkým chřípím. Hlava je posazena na elegantním krku, který je v souladu s ostatním trupem a je na něj dobře posazen. Prsa jsou široká a hluboká, poměrně nízká akce vychází z šikmých a nápadně silných plecí, napojených na okrouhlý kohoutkek. Kůň má přiměřeně dlouhý, svalnatý hřbet, hluboký trup je pozoruhodně široký. Záď je široká, dosti strmá, ale velmi svalnatá. Nohy jsou pevné, svalnaté, ale přitom štíhlé. Hlezna jsou správně umístěna a bérce jsou svalnaté. Vzdálenost od kyčelního hrbolu k hleznu je optimální. Postoj zadních nohou je korektní. Dobrá kopyta, schopná obstát i v obtížných podmínkách, jsou významným znakem missourského klusáka, proslulého jistým krokem. Spěnky a spěnkový kloub jsou korektní, jinak by klouzavý pohyb nebyl možný. Hříva o ocas jsou velmi jemné.

Využití:

Než cesty v Ozarks ovládla auta, byl Missouri Fox Trotter nejpoužívanějším plemenem v kraji. Tito koně se používali nejen při práci s dobytkem, ale halvně jako jezdečtí koně pro venkovské doktory, šerify nebo výběrčí daní. Také jeden ze zakladatelů plemene, hřebec Old Fox, strávil svůj život honbou dobytka v jižním Missouri a severním Arkansasu. Dnes je toto plemeno oblíbené zejména u vyznavačů distančních jízd a u rangers, strážců národních parků v USA, kteří dokáží ocenit jistý krok koně v nebezpečném terénu. Plemeno je také ideální pro rekreační ježdění.


holandský teplokrevník - historie

8. září 2007 v 11:30 | Majinka |  Koně
Pokud hledáme působivou historku o úspěšném evropském soutěžním koni, pak je skvělým příkladem právě holandský teplokrevník. Kůň, který v krátké době dosáhl mezinárodní reputace. V zásadě je holandský teplokrevník dokladem toho, jak lze plemeno zlepšit šlechtěním a selekcí natolik, že splňuje zcela nové výkonnostní požadavky současného jezdeckého sportu. Úspěch tohoto koně může sloužit i jako první příklad toho, jakých výsledků lze dosáhnout promyšleným chovatelským programem a obchodní prozíravostí.

Původ a historie:

Použitím gelderlandera a groningena, z nichž jeden vyniká dobrým předkem a druhý má zase neobyčejně silnou záď, dokázali holandští chovatelé vytvořit dobrý celek. Výsledné potomstvo pak bylo ještě zušlechtěno podle klasického receptu chovatelů teplokrevníků všudypřítomným plnokrevníkem. Mnoho z plnokrevných hřebců použitých v chovu holandského teplokrevníka pocházelo z nejlepších dostihových linií, což se ukázalo velmi prospěšné. Díky využití plnokrevníka získali chovatelé koně s lepší, přiměřeně šikmnou lopatkou a tedy i s plošším, delším a lehkým chodem. Plnokrevník dodal také trochu délky krátkému, silnému krku, zděděnému po holandských předcích, zkrátil příliš dlouhý hřbet typický pro kočárové koně, dal jiný tvar zádi a vytvořil mnohem kompaktnější rámec. Navíc vlivem plnokrevníka získal holandský kůň lepší akceleraci a spíd, zlepšila se jeho psychika a odvaha. Aby si tento kůň udržel typické dobré vlastnosti teplokrevníka, čas od času se do chovu zařazovali oldenburští, trakénští a hannoverští koně. Tímto způsobem se upevnily některé exteriérové znaky a stabilizoval se charakter odstraněním kumulace přeexponovaného temperamentu, který do chovu vnesl právě plnokrevník.
Jedním z nejdůležitejších hřebců v chovu holandského teplokrevníka byl trakén Marco Polo (1965 - 1976). Byl po plnokrevném Poetovi, a přestože byl menšího vzrůstu, zplodil celou řadu vynikajících skokanů. Patřil k nim Marius, který dosáhl mezinárodních úspěchů v sedle s Angličankou Caroline Bradleyovou. V Británii Marius spojil svoji sportovní dráhu s povinností plemeníka a stal se otcem Miltona, nejúspěšnějšího skokana světa.
Na chov koní v Holandsku, kde se koně považují za hospodářská zvířata a jejich majitelé je podle toho využívají, přísně dohlíží státem podporovaný Chovatelský svaz holandského teplokrevníka. Tato organizace provádí přísný výběr chovných zvířat při využívání zkoušek výkonnosti. Hřebci, všichni v soukromém držení, jsou pro chov licentováni po absolvování zkoušek výkonnosti. Každoročně se připouští na 14000 klisen. I u těch se doporučuje absolvování výkonnostních zkoušek, podstatně jednodušších než u hřebců. Chovná hodnota hřebců i klisen se posuzuje i podle výkonnosti jejich potomstva.

Popis a charakteristika:

Holandský teplokrevník je atletický kůň s dobrou tělesnou stavbou pro jezdectví s prostorným, pružným chodem. Dobré nohy a kopyta jsou důležité vynikající znaky tohoto teplokrevníka. Je vysoký v průměru kolem 165 cm. Hlava se podobá hlavě plnokrevníka, i když jsou na ní patrny hrubší znaky, dědictví po gelderlandovi. Žuchvy nejsou masité, výraz očí je inteligentní. Krk je lehký, středně dlouhý a pěkně harmonuje se silnou plecí. Kohoutek je přiměřeně výrazný. Trup je hluboký, žebra dobře klenutá. Hřbet někdy bývá poněkud delší - dědictví po gelderlandovi. Záď je mohutně osvalená a hlezenní klouby jsou dobře utvářené, nejsou lymfatické. Záď si uchovala sílu, i když pozbyla neohrabané mohutnosti groningena. Přední nohy jsou velmi dobře osvalené, plece jsou silné, přiměřeně šikmé, postoje jsou většinou korektní. Nohy jsou celkově zdravé a silné s plochými klouby a krátkým záprstím. Spěnky jso delší, kopyta jsou zdravá a vynikající. Co do barvy, povoleny jsou všechny základní barvy, avšak převažují hnědáci a tmaví hnědáci.

Povaha:

Holandský teplokrevník má klidný temperament a jen zřídka se objevují charakterové poruchy.

Využití a sport:

Plemeno vyniká skokanskými schopnostmi (Milton). Má také dobrou pověst na drezurním obdélníku. Většinu vynikajících výsledků zde dosáhlo toto plemeno s britskou jezdkyní Jennie Loriston-Clarkeovou, která na světovém šampionátu získala bronzovou medaili s hřebcem Dutch Courage (Holandská odvaha), kterého pak uplatnila ve svém Newforestském hřebčíně. Jako mnoho teplokrevníků tak i holandští koně se méně hodí ke crossu a terénním zkouškám, ale tento nedostatek se dá odstranit přílivem krve anglického plnokrevníka.

Timor - foto

6. září 2007 v 22:23 | Majinka |  Koně

Timor - Historie

6. září 2007 v 22:20 | Majinka |  Koně
Indonésii tvoří řetěz asi tří stovek ostrovů, z nichž největší je Sumatra. Na většině těchto ostrovů žijí malí primitivní koně jako sumba a jemu blízce příbuzný sumbava, ale jsou zde také koně zušlechtění arabskou krví, kterou v 17. století zajistili dovozem holandští osadníci. Všichni indonéští koně byli původně na ostrovy dovezeni a není pochyb, že většina z nich je odvozena od mongolských koní. Ti se totiž šířili na východ a na jih z hornatých oblastní Indie a sousedního Tibetu a odtud pak přes Thajsko nebo Čínu na ostrovy. Vliv primitivních koní je nejvíce patrný na koních ze Sumby a Sumbavy.

Vysvětlení názvu:

Malý timorský pony žije na ostrově, který od Austrálie odděluje jen poměrně úzké Timorské moře. Podle ostrovu Timor, na kterém je tento koník doma, dostal jméno.

Původ a historie:

Na Timoru, který byl v 16. století portugalskou kolonií, dokud se v 17. století nedostal pod vliv Holanďanů, měli koně vždy velký význam a počet koní připadající na jednoho obyvatele byl neobyčejně vysoký. V některých dobách dosahoval tento poměr jednoho koně na šest lidí, kdežto v Laosu to bylo 1:110 a v Malajsii dokonce 1:200.
Koně a pravděpodobně i třmeny na bosé palce se na Timor dostaly z Indie. Portugalci a po nich i Holanďané podporovali užívání koní jako somarů, k tahu i k jízdě. V roce 1943 napsal Stuart St Clair v článku "Timor, klíč k Indii" v časopise National Geographic, že ženy, muži i děti jezdí všude na koních. Ostatně místní "kovbojové" využívali těchto ponyů při práci s dobytkem a lasa používali stejně obratně jako honáci z Divokého západu.
Nehledě na zájmy holandských a portugalských obchodníků, velký počet timorských ponyů se pásl na rozlehlých savanách, kde nacházel dobrou pastvu. Pochopitelně, že tito ponyové byli malí a zřídka dosáhli kohoutkové výšku 122 cm.
Austrálie, jejíž severní pobřeží je obráceno přímo k Timoru, dovezla první timorské poníky v roce 1803. Později se timoři používali pro svou životnost, houževnatost a odolnost ke zlepšení mnoha australských stád.

Popis a charakteristika:

Ponyové z Timoru jsou skromní a všestranní. Jejich hlava není příliš ušlechtilá, má však živý výraz, krk je poměrně krátký. Hříva a ocas jsou bohaté a srst je jemná. Trup má zcela rovný hřbet a strmé plece. Ocas je vysoko nasazený. Výška nepřekračuje 122 cm. Barva je většinou hnědá, ryzá nebo černá.

Využití:

Timorský pony je samozřejmě zapojen do hospodářství ostrova, jehož osídlení koňmi je početné, ale to nevadí, protože rozlehlé savany zaručují bohatý růst rozmanitých tvrdých travin, které mohou stáda koní uživit.

Pindos - foto

6. září 2007 v 22:18 | Majinka |  Koně

Pindos - historie

6. září 2007 v 22:16 | Majinka |  Koně

Původ a historie:

V Řecku je jen velmi málo oblastí vhodných pro chov koní. Ve starém Řecku se chovalo několik plemen, avšak neúrodná půda, chudá vegetace a nepříznivé podnebí způsobují, že jsou to vesměs zvířata drobná. V době historika Xenofona (430 - 355 př. n. l.) se staří Řekové museli spokojit s nákupem koní ze sousedních krajin, které pak používali k zušlechtění svých domácích chovů. Zlepšovali tak vlastnosti svých původních menších koní dovozem koní východního typu z daleké Fergany (Uzbekistán), přičemž o zvětšení tělesného rámce se snažili křížením s koňmi skytskými.
Pro chov koní v Řecku jsou nejvhodnější nížiny v Thesálii a v Epeiru. Po staletí se v tomto prostředí chová pindos, známý také jako thesalský kůň. Není pochyb o tom, že toto plemeno pochází přímo od starověkého thesalského koně, jehož řecký básník Oppianos (asi 211 př. n. l.) shledal proslulým "krásou, odvahou a vytrvalostí". Pindos je patrně také ovlivněn koňmi peloponéskými, arkadskýmí a epidaurskými a patrně ještě dalšími, dnes už zcela zapomenutými plemeny.

Popis a charakteristika:

Pindos měří v kohoutku kolem 132 cm. Je to tvrdý a otužilý koník, schopný přežít i při velmi chudé výživě. Hlava je poněkud hrubší. Malé oči jsou zapadlé a budí dojem, že kůň je netečný a tvrdohlavý. Tělo je poměrně ploché, s málo osvaleným krkem, ale kohoutek výrazný. Kůň má vysoko nasazený ocas, záď často hubenou, střechovitou, s malým osvalením bérce. Záď je na pohled slabá, hřbet je dlouhý a pony se zdá "krátký v žebrech". Nohy jsou štíhlé s nevýraznými klouby. Kopyta jsou většinou strmá, někdy těsná, což je typické pro koně ze suchých, horských oblastí. Rohovina je velmi tvrdá, takže nepotřebuje kování. Pindos je velmi ceněn pro svou odolnost, ale má pověst tvrdohlavého koně.

Využití:

Dnes se pindos, typický jistým krokem, používá v horách jako soumar, k lehké práci v malých hospodářstvích a v lesnictví, ale může být užitečný i jako jezdecký a tažný pony. Klisny tohoto plemene se často užívají k produkci mul.

Kam dál