Hucul - historie + foto

23. července 2007 v 20:37 | Majinka |  Koně
Hucul
Zjistit původ hucula není jednoduchou záležitostí a názory odborníků se různí. Někteří autoři soudí, že hucul patří k čistokrevným potomkům nordických ponyů, kteří se výborně adaptovali v horských podmínkách Karpat, a v nejvyšších polohách se uchoval bez příměsi cizí krve. Někteří hippologové se domnívají, že hucul je vlastně zakrnělý a zdegenerovaný arabský kůň, přizpůsobený horským podmínkám anebo nejjižnější větev severního (nordického) koně, který se přizpůsobil karpatským klimatickým a půdním podmínkám.
V podstatě je sporné zda hucul patří k plemenům stepního koně, nebo koně severního. Některé typy zdánlivě potvrzují, že jde o potomka nejzápadnější větve tarpana, exteriérové charakteristiky naopak naznačují, že vliv severských koní byl rovněž významný. Není vyloučena ani možnost částečného míšení obou plemenných skupin. Tarpaních znaků je zdánlivě více a proto je toto plemeno řazeno do skupiny koní orientálních, podskupina tarpanovitých koní.
Centrum chovu se klade do oblasti Poloninských Karpat a Muramurese. Ovšem vystopovat původní obyvatelstvo je poněkud problematické. Byli to patrně Kostobokové náležející k Dákům a snad i část Burů a Velkých Dáků. Zhruba ve 4.století před naším letopočtem pronikli daleko na východ též Keltové na svých nízkých konících a pravděpodobně ovlivnili typ zvířat zde chovaných. Zajímavé je období vlády římských císařů Domitia a Traina, kteří válčili s Dáky (definitivně je porazili okolo roku 105 našeho letopočtu). Z tohoto období pochází písemné zmínky o neobyčejně obratných dáckých koních, kteří se uplatnili zejména v horském terénu. Také na výjevech tehdejšího života Dáků nacházíme drobného méně ušlechtilého koníka. Římské legie však nedorazily až do Poloninských Karpat a tak se zde dále vyvíjel malý kůň až do příchodu Slovanů v šestém století. Těmi byli Huculové (rumunsky zbojník), karpatští pastevci rumunsko - rusínského původu po kterých nese hucul své jméno.
Zpočátku chovali jen původní primitivní plemeno různých místních rázů, odvozených od horského tarpana karpatského, ale postupem času chtěli mít koně hezčího a mohutnějšího. Nejprve se pokoušeli přikřížit jiné primitivní plemeno - polské moldavské a ukrajinské koniky, ale křížení nepřineslo očekávané výsledky. Později se pokoušeli o kombinaci s arabem, lipicánem a anglickým plnokrevníkem, avšak ani to nebylo úspěšné. Křížení s arabem sice zlepšilo exteriérové vlastnosti, ale ne mohutnost. Obrat nastal až v 18. století, kdy s německými přistěhovalci přišli i norici. Norik jako autochtonní plemeno Alp se v Karpatech rychle adaptoval. Po použití noriků na místní arabizovanou populaci dosáhli chovatelé žádaného cíle, arab vnesl pohledný exteriér a norik potřebnou mohutnost. Kombinace tarpan - arab - norik vytvořila podklad pro vznik dnešního hucula. Zásluhou soustavného selekčního výběru a tvrdého odchovu se v genofondu ustálil a upevnil žádoucí vzhled i charakteristické vlastnosti, které se nakonec staly dědičné. Hucul zůstal zaoblenější a mohutnější, než jeho vývojově příbuzní - konici, kteří jsou jemnější, kostnatější, užší, s delším rámcem. V této době byl hucul chovaný ve čtyřech typech:
  • typ tarpana, nejpodobnější horskému tarpanovi karpatskému, který byl nejprimitivnější
  • typ konika, který byl nejjemnější
  • typ araba, nejvíce korektní
  • typ norika, nejmohutnější
Nepoužívá se už typ kertačí (Przewalského hucul), protože mongolští koně Hunů (rok 400), Avarů (rok 550) a Tatarů (rok 1241) se na vyšlechtění hucula nepodíleli, pouze přes Karpaty přešli. Ale i kdyby v Karpatech někteří zůstali, rychle by zemřeli na dýchavičnost kvůli studenému a vlhkému počasí, stejně jako prví arabští koně Turků, dokud se neaklimatizovali.
V roce 1850 si v bukovinském zemském chovu všiml harmonického horského koníka plk. Martin von Herrman, velitel Státního hřebčince v Radovci. A vzhledem k tomu, že rakousko - uherská armáda potřebovala soumary byl v roce 1856 založen samostatný huculský hřebčín Lučina, ležící 110 km západně od Radovce v typickém horském prostředí. Základ chovu tvořilo 10 klisen a 2 hřebci ze zemského chovu, všichni neznámého původu. Huculský hřebčín Lučina byl v roce 1872 zrušen, ale roku 1877 znovu obnoven. Nový plemenný materiál tvořilo 10 kobyl místního bukovinského rázu a 14 pepiniérů, zakladatelů známých kmenů a linií.
Koně v hřebčíně Lučina tam byli chováni tak, aby zůstali skromní, tvrdí, nenároční a snášeli skromné krmení a drsné klima. Proto byla stáda huculů celoročně na pastvinách pod širým nebem, pouze za studeného, větrného a deštivého počasí se zaháněli do lesa. Na podzim, když byly noční mrazy zapalovali ošetřovatelé na pastvinách ohně, aby se koně mohli ohřát a ráno je opět vyháněli na pastvu. Přes zimu byli ustájeni v otevřených volných stájích a přikrmovali se senem. Oves dostávali pouze plemeníci. Březí kobyly se hřebily bez pomoci na pastvinách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nelcek Nelcek | Web | 23. července 2007 v 20:38 | Reagovat

Na mém blogu je bleskovka, zůčastni se...jinak fajne blog...;)

2 Lenka Lenka | E-mail | 3. února 2008 v 21:19 | Reagovat

Čau , máš to tu hezký , ale chtělo by to více foto.paaaa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama